Rok se s rokem sešel a i letos se naše středisko vydává čtrnáct dní společně tábořit v rabštejnských lesích u řeky Střely. V pátek 30. června si děti dopoledne ještě vyzvedávají svá vysvědčení, a odpoledne už jsou, plné očekávání, připravené s kufry a batohy u kladenského nádraží. Shledání s kamarády, spěšné odevzdávání dokumentů a zavazadel, loučení s rodiči, a zanedlouho již vyrážíme motoráčkem vstříc novým dobrodružstvím.
Ono dobrodružství přichází snad poněkud dříve, než jsme čekali, když nás při příjezdu do Chyše doprovází hustý a vytrvalý déšť. Rozmary počasí nás však nemohou rozhodit – jak je všeobecně známo, „skaut je nepromokavý“, a přestože nás déšť následně provází i po celou cestu V3Skou a částečně také při zabydlování ve stanech, i ti nejmladší tuto počáteční neočekávanou sprchu statečně zvládají. Po zbytek tábora už nás pak, kromě pár přeháněk, provází slunečné (někdy až tropické) dny.
První den po příjezdu jako vždy probíhá ve znamení dokončování táborových staveb. Základ tábora již stojí, neboť jej před týdnem postavili vedoucí za pomocí starších členů oddílů. Stavby jako brána, sušáky a fotbalové a volejbalové hřiště si však sami účastníci tábora sestavují každý rok znovu. Vlci se pouští do stavby stožáru, vedoucí Šestky si berou na starost hřiště a natření střechy kuchyně, Berušky odhodlaně staví bránu (letos se dokonce poučily z chyb minulých a zapsaly si pro příště její rozměry), sušáky, a ty nejmenší pečlivě čistí studánku (která bohužel i přes naši snahu již téměř neteče). Společným úsilím tak dotváříme místo, které se nám na dalších čtrnáct dní stává domovem.
Letos se na Střele objevuje mnoho nových malých táborníků. Oddíl Berušky se v lednu rozrostl o dvě družinky nejmladších holek – Fialky a Sedmikrásky. Ty se společně s již zkušenějšími beruščími družinkami pro starší holky – Párkožábami, Kopřivami a Telátky – vydávají na svůj první tábor na celých čtrnáct dní. O týden později pak za námi přijíždí oddíl Šestka, tedy nejmladší kluci, kteří jsou na Střele také poprvé. Tuto dvojici oddílů doplňují Vlci, nejstarší kluci.
Fialky a Sedmikrásky zanedlouho po příjezdu vítají víly v čele se Zvonilkou. Při tajemném rituálu je přijímají mezi sebe, pomáhají jim objevit jejich speciální talenty a po celé dva týdny je provází vílím světem, plným nástrah a dobrodružství. Na závěr se jim společnými silami dokonce podaří zachránit Hvězdnou roklinku. Družiny Párkožáby, Kopřivy a Telátka se zase ocitají ve světě čar a kouzel v Bradavicích. Získávají své vlastní jedinečné hůlky, postupně se učí kouzelnickému umění a připravují se na závěrečný boj s Voldemortem. Všechny své nově nabyté schopnosti pak zúročují v bitvě o Bradavice, která po náročném a vyčerpávajícím souboji končí pro bradavické koleje vítězně. Vlci se prozměnu vydávají na americký Divoký západ v dobách zlaté horečky, a nejmladší Šestka se ocitá ve světě Asterixe a Obelixe.
Tábor však netvoří jen celotáborové hry. Jeho nedílnou součástí jsou také rozličná sportovní klání, deskové hry, hraní na kytary, pletení náramků z bavlnek a různé další aktivity, kde se rozpouší hranice mezi oddíly a vytváří různě namixované skupinky. Právě i tím, že se zde alespoň jednou za rok potkává celé středisko, je tábor jedinečný. Nadto letos domlouváme také utkání ve fotbale a volejbale se skauty z Rudné u Prahy, kteří táboří nedaleko nás, na louce za brodem.
V průběhu tábora stavíme dva táboráky. Do prvního se pouští Berušky, ten druhý, slibový, si bere na starost oddíl Vlků. Nezaměnitelná atmosféra táborových ohňů je pro všechny hlubokým zážitkem. Zpěv a tóny kytar, linoucí se lesem, jiskry, stoupající chvíli pozvolna, a chvíli zběsile k hvězdnému nebi, praskání hořícího dřeva ve chvílích ticha. Vděčnost, že tu můžeme být, že tyhle chvíle můžeme prožívat společně, a že nejsme ani první ani poslední generace, která má možnost jejich jedinečnost pocítit. Ale jak jsme se sem vlastně dostali…?
Je poslední táborový den. Ačkoliv ještě není večer, kdy se bude konat slibový táborák, oblékáme se s Beruškami do krojů. Společně se vydáváme k řece Střele, kde si každá z nás vybírá oblázek. S kamínky v rukou pak pokračujeme kolem studánky, nahoru po cestě směrem k Radotínu. V jednu chvíli pak odbočujeme do lesa a dále už putujeme po paměti. Procházíme dál a dál mezi stromy. Zanedlouho se před námi otevírá známá mýtinka, a uprostřed ní navršená mohyla z kamenů. V tichosti na ni přidáváme své oblázky a vzpomínáme na ty, jejichž odkaz dál žije ve Střele, a snad i v nás.
Nejsme u mohyly poprvé. Letošní návštěva tohoto však má i svůj hlubší důvod. Letos v létě je to 30 let od úmrtí Karla Hory, pro nás známého pod přezdívkou Jasan. Nedlouho poté mu buštěhradští skauti tuto mohylu vystavěli. Je to právě on, kdo má velké zásluhy na tom, že na Střelu máme možnost jezdit. Příští rok to bude už celých 50 let od prvního tábora, který na tomto dnes již legendárním místě vedl. A živý ruch, který Střelu i nadále každý rok na počátku července provází, je dědictvím jeho i všech těch, kteří se na jejím fungování za ta dlouhá léta podíleli.
Je 14. července, poslední večer. Setkáváme se společně kolem závěrečného táborového ohně. Zpočátku je cítit drobná nervozita některých dětí, které prokázaly veškeré potřebné schopnosti a dovednosti k tomu, aby v průběhu večera mohly splnit světluškovský, vlčácký či skautský slib. Tuto přirozenou nervozitu pak o to silněji střídá úleva a radost, když mají slib hotový, a jejich úsilí se zhmotní jak v oné samotné slavnostní chvíli, tak ve slibovém odznaku a skautském šátku.
Poslední dopoledne jako vždy již probíhá v rychlém sledu. Balení, bourání stanů a táborových staveb, úklid… Ještě předtím se však na chvíli společně na ranním nástupu zastavujeme a ohlížíme za uplynulými dvěma týdny. A když se naposledy křičí táborový pokřik, dáváme do něj vše, až ještě jako by chvíli zněl dále údolím.
Na závěr nezbývá než poděkovat všem dospělým i dětským účastníkům, kteří i letos na táboře dokázali vytvořit atmosféru, díky které jej můžeme nazývat druhým domovem. Místem, kam se vždy rádi vracíme. Příroda se neokouká, zpěv ptáků a šumění jezu se neoposlouchá. Každý tábor je jiný, a přesto v něčem zůstává stejný. Snad je to ono kouzlo, které nás nutí se každý rok vracet.
Za Junák – Stráž Lidic Buštěhrad,
Anna Heráňová – Rézi
You must be logged in to post a comment.