Je pátek 1. července. Přestože zvonek již pro tento školní rok zadrnčel naposledy, nedlouho po poledni začíná být u školy rušno. Postupně se schází oddíl Berušek, cestující letos na tábor poněkud netradičně na kolech. Tedy alespoň část cesty, z Kladna do Chyše na nás čeká objednaný vlak. Již cesta k němu se však neobejde bez komplikací.
“Klárka píchla kolo,” volá mi druhá Klárka ještě předtím, než vyjedeme za kopec od zadňáku ke kapličce, kterému interně (a s notným nádechem ironie) přezdíváme “buštěhradský kopeček”. Přibližně v tu samou chvíli zpozorujeme na obzoru černý mrak a v dálce začíná hřmít. Rychle se domlouváme, že holky zkusí situaci s kolem vyřešit a dorazí za námi autem. Když po strastiplné cestě skrz hustý déšť dojíždíme promočené a zablácené na kladenské nádraží, naštěstí tu na nás již obě Klárky i obě (plně funkční) kola čekají. O několik hodin později se pak setkáváme v Chyši i s ostatními účastníky tábora, kteří jsou narozdíl od nás ještě čistí, suší a voňaví, zatímco my vypadáme, jako kdybychom už měly oněch 16 dní v lese jednou za sebou. Inu, i takový může být začátek tábora. Větší přeháňky nás však (narozdíl od předešlého roku) již v průběhu tábora téměř minou.
První táborové dny jsou vždy zabydlovací a letos tomu není jinak. Základ tábora již stojí, postavili ho vedoucí za pomoci starších členů oddílů o týden dříve. Stavby jako stožár, bránu, sušáky, fotbalové a volejbalové hřiště, teepee a hangár si ale účastníci tábora musí postavit každý rok znovu. Pokud bychom na tábor den po příjezdu shlédli z ptačí perspektivy, snad bychom zrovna viděli Vlčata, jak z lesa odnáší strom na budoucí stožár, Berušky, jak se rozčilují, že si loni nezapsaly rozměry brány, kterou stavěly, a tak ji nyní musejí odměřovat znovu (letos udělají stejnou chybu), Vlky, jak pečlivě vyměřují volejbalové hřiště, a Slunéčka, jak s palicí větší než ony samy zatloukají kůly na sušáky. A když je večer po společném úsilí všechna práce hotová, tábor se opět začíná pro svých 65 obyvatel na dva týdny stávat domovem.
Pro Berušky a Vlky je tento tábor specifický, protože je to jejich poslední před tím, než se z nich po devíti letech v oddíle stanou vedoucí. Vlci se proto pouští cestou po proudu času a přenáší se postupně do světa Keltů, Hobita či Jumanji, tedy etap, které během let v oddíle zažili. Berušky pak hrají Alvareze, hru, kterou před 80 lety vytvořil Jaroslav Foglar pro svůj skautský oddíl, pražskou Dvojku. Stejně jako mnoho oddílů před námi do ní však vnášíme vlastní prvky a tak tráví Berušky podstatnou část tábora na kolech, která s sebou tak pracně dovezly.
Mladší Slunéčka se ocitají v Ledovém království a zjišťují, že i v létě se dá jezdit po louce na saních, pomáhají sněhuláku Olafovi vyrobit vlastní sněhový mráček, aby v horkém počasí neroztál, odvážně se vydávají za tajemným hlasem do hlubin lesa a pomáhají Anně a Else odhalit pravdu o jejich původu. Vlčata se zase přenáší do Anglie na přelomu 12. a 13. století, do světa Robina Hooda. S jeho pomocí se postupně učí dovednostem správných zbojníků a na závěr tábora obdrží od krále Richarda Lvího Srdce výbavu, kterou využijí při budoucích výpravách během roku.
…
Je sobota 16. července, poslední ráno. Mrazivé, tak jak to tady u vody i v létě bývá. Louka je pokrytá kapkami rosy, jez šumí jako vždycky a špičky stromů se koupou v ranním slunci. Jasně modré nebe ohlašuje, že dnes bude hezky. A ono bude. Konce tábora jsou vždycky hořkosladké; můžu si pochvalovat, jak nám jde balení tábora díky vydatné pomoci všech účastníků rok od roku rychleji, jakou radost mají děti pobíhající po tábořišti v krojích, na kterých se často lesknou odznaky s čerstvě složenými světluškovskými, vlčáckými, nebo skautskými sliby z předchozího večera. Ale je v tom i trocha smutku, když ten po 16 dní budovaný mikrosvět najednou během pár hodin zmizí.
Je sobota 16. července, poslední ráno. S budíčkem se spouští shon odjezdového dne a o několik hodin později se v Chyši loučíme s příslibem toho, že za rok se znovu sejdeme tam, kde dnem i nocí šumí jez, kde ranní loupák s kakaem chutná ještě o trochu líp a slunce hřeje o trochu víc, kde čas plyne jinak a život je tak nějak jednodušší. A kde i ty lišky občas dávaj dobrou noc.
